Známe to určitě každá, někdy stačí jedno špatně zvolené slovíčko a už je na světě hádka jako řemen. Tu s partnerem, příště s dětmi, mamkou či jinými příbuznými. Jak to jen udělat, abyste zbytečně nerozčilovaly sebe ani druhé?
Nejlepší jsou příklady z praxe, proto jsme tentokrát daly prostor vám, milé čtenářky.
Jako na základce
„Vždycky jsem se rozčilovala, když manžel házel ponožky místo do koše na prádlo těsně vedle něj, na podlahu. Prostě byl líný udělat jeden pohyb navíc – odklopit víko koše. Jelikož naše hádky vedly jen k tomu, že jsme si navzájem pěkně „otrávili“ den, zkouším počítat. Ale do deseti to nestačí, kdepak, trpělivě jedu jedna dva tři až třicet, to minimálně. Mezitím vždycky trochu vychladnu a když už něco pronesu, pak se to snažím obrátit v žert. Světe div se, zabralo to. A tak si počítám pokaždé, když mám s někým problém,“ uvádí jednoduchý tip Adéla z Brna.
Změna pro klid
„Moje maminka je poněkud prchlivá a občas z ní padají věty, že by se jemnější povaha rozplakala, a ta ráznější by bouchla dveřmi nebo ještě něco horšího. Jelikož ale bydlí s mou rodinou v jednom bytě, naučila jsem se na její výpady reagovat tím, že jdu dělat něco jiného. Když mě například upozorní, že špatně vařím (peru, uklízím, starám se o děti), přenechám jí s úsměvem zmiňovanou činnost a jdu dělat něco jiného, nejlépe na opačný konec bytu. Naštěstí máme 4+1, takže je kam „utéct“. Pomůže mi, když jsem od ní aspoň pár metrů daleko, hlavně se však musím zaměstnat. Jak jsem nazlobená, mám více energie, tak si pokud možno vybírám takové práce, do kterých by se mi jinak nechtělo. Vlastně pak v duchu mamce poděkuju,“ usmívá se Marcela z Českých Budějovic.
Pohyb léčí
„Při rodinných hádkách se mi osvědčilo změnit prostředí, a to doslova. Oznámím, že se jdu projít, a za minutu jsem pryč. Za dveřmi nechávám napětí a dusno, a věřte mi, když se za hodinku vrátím, doma je klid. Jistě, když se ten druhý nemá s kým hádat. Já zase přicházím s o něco „lehčí“ hlavou, a ještě pro sebe udělám něco dobrého,“ doporučuje Karla z Chebska.
Jako gramofonová deska
„Naučila jsem se vytrvale stát si za svým názorem. Když muž nebo děti chtějí něco, co se mi příčí, a že toho je dost, nechám je, ať se vykřičí. A pořád dokola opakuju svůj názor, jako když se zadrhne deska v gramofonu. Pravda, zkraje jsem často nevydržela a podlehla nátlaku okolí, ale čím častěji opakuju svůj názor, tím víc se mi ho daří prosazovat. A někdy také ne, chápu, že nemůžeme mít na jednu věc všichni stejné názory. Ale můžeme se o nich bavit slušně, a to se snad už i mé rodině pomalu daří,“ domnívá se Denisa z Ostravy.
Vlastně se nic nestalo
„Můj manžel byl, když to řeknu kulantně, velice temperamentní, a děti jsou po něm. Jenže já mám povahu mírnou. A tak mi je strašně líto, když se do mě lidově řečeno pustí moje vlastní krev. Ubezpečuji vás, že zásadně jde o drobnosti, ale tak to asi bývá v mnoha rodinách – většinou se dohadujeme kvůli nepodstatným věcem. Jednou už jsem nevěděla kudy kam, a tak jsem začala dělat, jako by se nic nestalo. Prostě jsem změnila téma a hned jsem se začala bavit o úplně něčem jiném. Tenkrát to byl spor se starším synem a toho jsem tak překvapila, že na mě přestal křičet. Zatím mi tenhle přístup vychází, tak se ho držím,“ svěřuje se Kristina z Pardubic.
Připravila: Věra Hájková
