Ačkoliv terapii vyhledávají častěji ženy, jsou to právě muži, kteří páchají dvakrát více sebevražd. Důvodem je především to, že mnohdy bagatelizují projevy své psychické nepohody, stydí se otevřeně mluvit o svých problémech a pod nátlakem společnosti mívají pocit, že na to vlastně ani nemají právo.
Z dat organizace Mental Health America vyplývá, že mužská deprese často není rozpoznána včas. „U žen je zranitelnost ctností, mužům je naopak vštěpováno, že by neměli projevovat slabost. Jakmile se však k terapii odhodlají, dochází opakovaně a zpravidla dlouhodobě,“ říká trapeutka Zuzana Steigerwaldová.
Podle Steigerwaldové trvá mužům o něco déle, než k terapeutovi získají důvěru a zprvu tak na sezeních řeší spíše praktická témata. Jakmile však nabydou pocitu bezpečí, řeší podobné věci jako ženy, prostor tak dostávají i niternější záležitosti jako je sebedůvěra, vztahy či traumata z dětství. Skutečnost, že mnozí muži mívají obecně složitější cestu k prožívání a vyjadřování emocí, může být také jednou z příčin, proč jejich duševní onemocnění častěji vyústí sebevraždou. Podle dat ČSÚ spáchalo v roce 2020 sebevraždu 1 224 osob, přičemž 1009 z nich byli muži.
Na terapie stále dochází o pětinu více žen než mužů
Rozdílný přístup jednotlivých pohlaví k duševnímu zdraví přitom nemusí být nutně ovlivněn pouze výchovou a vnějším okolím. Dle terapeutky hraje o něco větší roli biologické nastavení a určitá danost. „I v případech, kdy jsou chlapci v dětství vychováváni s respektem a je jim poskytnuta emoční svoboda, nemusí to nutně znamenat, že budou v dospělosti naplno projevovat své pocity a otevřeně mluvit o svých nejistotách. Zkušenosti z terapií mi potvrzují, že ženy mívají jednodušší přístup k emocím a většinou snáze poznají, že se s nimi něco děje. Samozřejmě nelze generalizovat, existují i muži, pro které je přirozené otevřeně mluvit o svých emocích, na mých sezeních je však tato kategorie stále v menšině,“ vysvětluje Steigerwaldová.
Podle dat platformy Hedepy se pohybuje poměr ženských klientek okolo 60 % a ačkoliv zájem mužů postupně narůstá, z letošního průzkumu agentury Behavio vyplývá, že odbornou pomoc v případě potřeby vyhledá stále pouhých 14 % z nich. Naštěstí se tak již děje i ve chvíli, kdy jejich problém není přímo akutní či život ohrožující, řada z nich totiž vnímá terapii i jako nástroj k seberozvoji. Často se tak na odborníka obrací s otázkami, jak být úspěšnější či jak si lépe rozvrhnout čas na práci a rodinu. Většinou se však postupně dostane i na osobnější témata, na otázky, kým vlastně jsou, nebo také na řešení jejich partnerské krize.
Panické poruchy i fobie
Právě vztahy a rodina bývají oblastí, kterou muži na terapiích často řeší. Stejně tak mužství obecně a své postavení ve společnosti – obávají se neúspěchu, mají strach, že se jim nepodaří zabezpečit rodinu a mnohdy si neví rady, jak vybalancovat pracovní přetížení s péčí o partnerku a děti. Kromě toho však v poměrně velké míře bojují také se závislostmi či fobiemi.
„Stále převládá, že mají muži, ač ne všichni, méně přístupné emoce než ženy. To však neznamená, že nemají hluboké emocionální prožitky. Mají, často s nimi ale nejsou v kontaktu, a proto jsou jimi pak více nevědomě ovládaní – například agresí nebo potlačeným vztekem,“ doplňuje terapeutka, jejíž slova potvrzují také data společnosti Choosing Therapy. Podle nich totiž muži častěji než ženy zažijí v průběhu života fyzické napadení či jsou svědky zranění nebo smrti. Ve srovnání s ženami je tak o 10 % více mužů vystaveno nějaké traumatické události.
Péči o mužské duševní zdraví je potřeba normalizovat, stigmatům navzdory
Jak vyplývá z průzkumu společnosti Gillette, kromě odborníků se muži v rámci duševního zdraví obracejí nejčastěji na své přátelé (45 %) a dvě třetiny z dotazovaných uvádějí, že ke zlepšení svého psychického zdraví využívají kromě kontaktu s blízkými také sportovní aktivitu. Je však důležité ukazovat, že návštěva terapeuta by neměla být až poslední možností, ke které se v případě duševní nepohody přiklonit. „V terapiích potkávám muže, kteří řeší ztrátu motivace, hluboké prožitky či partnerské problémy, ale také ty, kteří trpí úzkostí nebo vyhořením a přemýšlí, jak vlastně v životě obstát,“ uzavírá Steigerwaldová a poukazuje na to, že odborná pomoc není vhodná jen pro akutní problémy, ale pro cokoliv, co člověku dlouhodobě znepříjemňuje každodenní fungování a narušuje tak jeho duševní pohodu.
Připravila: Vendula Jirková
