Moje babička říká, že děti a psi musí vědět, kde je jejich místo. Její úvahu rozšiřuji na všichni máme vědět, kde je naše místo. V dobrém slova smyslu. Hranice jsou totiž zdravé a nastavují se v hlavě.
Milé ženy, poslední týdny jsem si víc než kdy dřív, uvědomila, že nastavení hranic sobě, druhým, všem, se kterými koexistujeme a s nimiž pracujeme je vysoce potřebná a nesmírně užitečná věc. Vlastně by se dalo říct, že je důležitá pro zdravé žití.
Co se mi opakovaně vracelo do života a stále občas přijde, je fakt, že mnoho lidí nerespektuje mé soukromí. Běžným zvykem mých klientů a týmu je přístup typu: „Petra je pořád online, tak jí prostě písnu, zavolám“. Aha! Stalo se normou, že mi lidé píší v sobotu ráno, volají v neděli večer a mnozí se mě snaží kontaktovat třeba i po desáté v noci.
Má rodina si myslí, že práce z domova znamená, že ženomatka je k dispozici permanentně. Takže se jí zeptáme kdykoliv potřebujeme. Ona ví, kde jsou ponožky, klíče, referát z hudebky a v kolik termín na přezutí pneumatik.
Zlozvyky
Zásadním zlozvykem, který dokáže pořádně otrávit den obecně, je nesoustředěnost a určitá forma zbrklosti. Lidé nečtou, většinou text proletí a radši se 3x zeptají, než aby se obtěžovali pročíst si kraťoučký text pečlivě. Maily, které běžně dostávám, jsou samý překlep a jejich frekvence urputná. Jsou i takoví odborníci, kteří napíší deset e-mailů a do každého z nich půl až jednu větu. Mailů tohoto typu mi někdy dorazí i padesát za den. Umíte si představit tu ztrátu času prohrabováním se změtí textů bez hlavy a paty? I sem patří hranice, prosím, dodržujme je.
Dalším a posledním zlozvykem dnešní doby je, že si lidé k sobě dovolí mnohem víc než při osobním setkání. V rámci home office a online komunikace dokáží zajít daleko dál než při osobním setkání. A prostřednictvím psané komunikace dochází k řadě nedorozumění. Říká se tomu ztraceno v překladu.
Umění říkat ne
Zní to, jako kdybych dnes podlehla kňourání, vůbec ne. Chci vás pobídnout k asertivitě a k ovládnutí umění říkat ne! Takhle ne! To se mi nelíbí! To nechci. Nastavení hranic nebo mantinelů není složitý proces, jen si člověk musí nejdřív dobře promyslet, jak na to. A pak ideálně všem vyměřit vstup do vašeho osobního prostoru nastavený podle vás. Když si nastavíte hranice i v sobě a použijete k tomu „nedělám ostatním nic z toho, co sám nemám rád“, uvidíte, že se váš osobní prostor vyčistí a hranice se zpevní.
A co je potřeba udělat ze všeho nejdřív? Nastavit hranice vlastní. To bývá leckdy komplikovanější. Člověk si rád povolí uzdu a nebývá k sobě přísný. Tady je dobré zaměřit se na vlastní hodnotový žebříček. Seřadit si věci a činnosti podle toho, jakou pro nás mají cenu, a pak z nich sestavit takovou hitparádu. Sepsat si top desítku a vystavit ji na viditelné místo, a hlavně se jí řídit.
Když máte sebe umístěnou vysoko, nic vám nepřekazí rozhodnutí zacvičit si, uvařit zdravé jídlo, odbavovat práci podle důležitosti a vyhradit si denně čas na rodinu, ideálně tak, aby se nikomu nepodařilo se do vašeho plánu nabourat. Opravuji! Tak, abyste to nikomu nedovolily.
A nakonec to nejpodstatnější! Jako u všeho, je třeba být důsledný a hranice si čas od času zkontrolovat. Prostě dát bacha, jestli vám už zase někdo nepřelejzá plot.
Autor: mentální kouč Petra Krajčinovič
Zdroj: bykrajcinovic.cz, mentální kouč Petra Krajčinovič
Foto: Edit B. Photo
