Úmrtí blízké osoby vždycky působí jako blesk z čistého nebe. Dokonce i v případech, kdy se s odchodem v důsledku vážných zdravotních potíží vlastně počítá. Co dělat, aby se pozůstalí nezbláznili?
Úmrtí v rodině či blízkého člověka patří mezi největší zátěžové situace v životě člověka. V prvních hodinách a dnech převládá beznaděj, lítost, možná zklamání, emoce se střídají, pozůstalí mnohdy nejsou schopni slov ani činů. Tehdy je víc než vhodné, aby jim spřátelené okolí podalo pomocnou ruku a pomohli například se zařizováním pohřbu, později s vyřizováním nezbytných úředních procedur.
Proč volit pohřeb s obřadem
Ač vám to nyní možná nepřipadá důležité, a pohřeb zařizujete zkrátka proto, že se to sluší a patří, dá se na něm najít i špetka pozitivna. Právě rozloučení s milovanou osobou, důstojně a za přítomnosti dalších lidí, kteří ho také měli rádi, je prvním krokem k tomu, abyste se pomalu začali smiřovat s realitou. Pohřeb s obřadem však nelze nikomu nutit; pokud byste raději volili pohřeb do země, případně pohřeb církevní, či jen tiché rozloučení bez obřadu, je to jen vaše volba.
Co teď, a co potom
Mnohdy to pravé trápení začne až po pohřbu. Myšlenky se honí hlavou, připadáte si jako tělo bez duše, nedokážete se soustředit. Někoho střídavě přepadají pocity hněvu, vzteku, a pak zase lítosti, často pláčete. Nebo to zrovna u vás bylo jinak? Každý si svůj smutek prožívá po svém, neexistuje žádný postup, který by to měl nařizoval, stejně tak neexistuje ani žádná rada, jež je univerzálně platná. Lék na bolest si každý musí najít sám.
Někomu pomůže hledání nového koníčka, jinému přítomnost přátel, další se zase více ponoří do práce… Vždy je však dobré myslet i na sebe, jinak byste se mohli obrazně řečeno utrápit. Obecně se uvádí, že do jednoho roku od ochodu dané osoby byste se s touto skutečností měli smířit (což není totéž, jako ji přijmout). Jak to poznáte? O milovaném člověku dokážete hovořit bez emocí a pláče. Jenže co jeden dokáže, jiný toho není schopen, nejsme přece stroje. Pokud vám trápení přerůstá přes hlavu, nečekejte dlouho a vyhledejte pomoc odborníků. Ostudou není ani dočasné užívání antidepresiv.
To nejhorší trvalo půl roku
„Když manželovi zemřela jeho milovaná maminka, a musím říct, že pro mě to byla zlatá tchyně, uzavřel se do sebe. Nepomáhalo nic, nikdo z rodiny jsme ho nedokázali zabavit ani rozveselit. Psycholog nám nakonec doporučil, ať mu dáme čas, jen tu a tam ,podstrčíme´ tip na výlet či zajímavou aktivitu. A tak jsem každý večer trpělivě čekala, až dorazí kolem desáté večer z práce, něco málo povečeří a půjde spát,“ líčí čtenářka Věra.
Až po půl roce jednou přišla dcera s tím, že u nich v práci organizují výlet do Benátek. Prý taková hloupost, v únoru jet do Benátek. Ale já se toho hned chytla – tchyně totiž měla v Benátkách provdanou spolužačku, za kterou se chtěla vypravit, jen už jí to zdraví nedovolilo. A tak jsme se nakonec vypravili do Benátek místo ní,“ říká. Právě tento výlet, i díky mnoha hodinám stráveným s babiččinou spolužačkou, byl tím správným impulsem, který navrátil manžela do života.
Přijala jsem to. Smířit se ale nedokážu
Syn čtenářky Danky se zabil na motorce, když mu bylo dvacet let. „Na tu motorku jsme mu s manželem půjčovali peníze. Kdybychom mu je nedali… Já vím, tak by mu je půjčil kamarád, už to měl domluvené… Časem jsem si to přestala vyčítat, ale se synovou smrtí jsem se nikdy nesmířila. Už je to deset let. Beru jako fakt, že tady není. Zkraje mi nepomáhalo vůbec nic, až časem mě kamarádka doslova dotáhla na cvičení – podotýkám, je mi padesát let a nikdy jsem pohybu moc nedala. Ale v posilovně jsem ze sebe dokázala setřást hodně emocí, to byl po mě ten největší lék. Navíc jsem se díky trenérovi seznámila s dalšími lidmi v mém věku, utvořila se tam dorbá parta a občas spolu něco podnikneme. To víte, jsme v „letech“, a tak to není jen o sportu,“ usmívá se Danka. Dnes už to totiž dokáže.
Komerční prezentace
Foto: thinkstock
3. 3. 2015
